pionir, život v jedné stopě

Přípravy

Základem zahájení všech příprav bylo stanovení pevného termínu (2.7.2005). Tak to bychom měli, tak teď už jenom nějak sehnat prachy a dát do pořádku mašiny. Pokus o sehnání sponzorů nedopadl zrovna nejlíp a tak jsme si na většinu výdajů museli vydělat sami. Nebylo to jenom tak. Jelikož bylo všechno na poslední chvíli, museli jsme pořádně zabrat. V práci jsme trávili všechen náš volný čas. Někdy jsme odcházeli až po dvaceti hodinách.

 Ovšem podařilo se nám sehnat i pár příznivců, bez kterých by se naše cesta nejspíš vůbec neuskutečnila. Firma Motomix-Vorel-Zlín se postarala o výborný stav našich strojů, na cestu jsme byli vybaveni kompletně zrepasovaným rezervním motorem a spoustou náhradních dílů. Po finanční stránce nám nejvíc pomohla obec Horní Lideč, Dřevovýroba Slánský a autoopravna Orság. Pohodlná sedla a perfektní sady brašen nám ušil pan Molek ze Zděchova. S nemalým zbytkem dalších věcí nám pomohly naše rodiny. Nejrůznější dolaďování probíhalo ještě před odjezdem.

Odjezd 2. 7. 2005

Ráno nám počasí ani při nejmenším nepřálo, ale jelikož jsme tvrdí ogaři z valašska, vyjeli jsme i za hustého deště. Na start se s námi přišli rozloučit naše přítelkyně, rodiny, sponzoři a spousta dobrých známých se slovy: „Kdybychom se už neviděli, tak veselé vánoce“ jsme „natočily vrtule“ a vyjeli na sever. Ani nám nějak nepřišlo, že sedíme na stroji, který jsme za našich dětských let více natlačily než najezdily.

Cesta

Za hustého deště jsme vyrazily směr Česká Těšín. První den cesta probíhala hrozně. Až na zaseknutý plovák jsme neměli žádné potíže. Pomalu jsme se zbavovali trémy, nejistoty a přeskládáním zavazadel také bolení našich sedacích partií. Na hraničním přechodu jsme ještě dostali vyndáno od celníků za to že nesvítíme a taky za to, že jsme právě vyjeli ze zákazu vjezdu. Jelikož jsme ráno vyjeli až o kolo desáté hodiny, ujeli jsme do večera „pouhých 200 km“. Večer jsme zakotvily pár kilometrů za Katovicemi. Místo na nocleh jsme sehnaly bez větších problémů. Spali jsme na zahradě jednoho rodinného domu. Co víc si přát? Výborná večeře, teplá snídaně a na spaní čerstvě posečený měkoučký trávník.

3. 7. 2005

Na druhý den ráno jsme zaspali. Vzbudila nás až naše hostitelka (8.30 hod.). Cesta ubíhala docela pomalu. Samá rovina. Ono se to nezdá, ale když se jede čtrnáct hodin pořád rovně, už to leze celkem na nervy.

 Neuvěřitelnou rychlostí (40 km/h) jsme dojeli do Varšavy. Ve městě jsme docela bloudili, ale kdo má hubu, ten se neztratí. Auta jezdila ve městě docela rychle a předjížděla nás téměř všude a ze všech stran. Vzhledem k naší nadměrné šířce to bylo docela nebezpečné. Proto jsme jeli vedle sebe, aby nás nikdo nemohl předjet. Za náma se třicítkou táhly dlouhé kolony aut, všichni troubily a byli naštvaní, ale my jsme byli konečně v „bezpečí“. No co vždyť tam nebyl jen jeden jízdní pruh.

 Po cestě jsme potkávali hodně motorkářů. Všichni nás zdraví a obdivují naše mašiny. Na večer jsme dorazily do města Lojza (nebo tak nějak). Nocleh jsme si zajistili opět na zahradě jednoho rodinného domu. Opět jsme byli překvapeni teplou večeří. Poláci jsou opravdu přátelští a pohostinní lidé. Druhý den jsme ujeli něco přes 400 km. Tak že nad plán.

4. 7. 2005

Třetí den ráno jsme se na benzině konečně osprchovali a o nějaké to kilo lehčí jsme vyrazily směr Litva. Cesta byly pořád stejně ubíjející, stroje i počasí kupodivu OK. Nejhůř se jelo okolo poledne. Před únavou jsme vždy utekly na benzínku ke chladničce s redbulem. Chvíli po dvanácté jsme přeletěli litevské hranice. Třetí den se opět neobešel bez několika dopravních přestupků (jízda po dálnici v protisměru, přejíždění přes dělící pás dálnice…….). Ve 23.00 hod. jsme zakotvily na malém statečku. Noc zde byla docela krátká a drzí komáři nás štípali i přes několik vrstev oblečení.

5. 7. 2005

Plán zněl jasně – Tallin. A přes to nejede vlak.

 Začal mi blbnout tachometr, ale kašlal sem na to. Stejně jsem ho nesledoval. Těsně před Rigou jsme měli odbočit, ale já zapomněl a udělal jsem si zajížďku (tam i zpět 40km). Petr odbočil správně a asi hodinu na mě musel čekat. To je tak, když se nedívám do zrcátka a nesleduji telefon. V Lotyšsku jsme se konečně dostali k moři. Překvapily nás písčité pláže a poměrně teplá voda. Nemohli jsme odolat a museli tam skočit. Asi po hodině jsme vyrazili. Ale jen na chvilku, protože nám někde v horách došel benzin a nějaký ten kilometr jsme museli tlačit. Z Estonska jsme si moc zážitků nepřivezli, protože tam kromě lesů a pár měst nic není. Snad jen to že je tam znát velký vliv bývalé SSSR, hrozná architektura, samý beton a šeď.

6. 7. 2005

Nad ránem jsme přijeli do Tallinu. Terminál trajektu byl otevřen až od osmi hodin, proto jsme si trochu zdřímli na lavičce. Petr šel zatím ulovit něco ke snídani (benzinka – bageta a nejlevnější balená voda). Plavba na trajektu byl úžasný zážitek, v našem případě umocněn tím že náš trajekt (Romantika) byl vůbec největší lodí která na té trase jezdí. Za necelé tři tisíce nás dopravil do Helsinek, odkud jsme vyrazili směr Lahti. Po nějakém tom bloudění jsme se ocitli na dálnici, kde nás zastavila policie, asi po 5 km jízdy čtyřicítkou za námi. Vše se obešlo bez pokuty. Po důkladné kontrole dokladů pustily majáky a po několika kilometrech dálnice nás převedli na starou cestu. Pozdě večer jsme dorazili do Lahti, kde zase bloudíme. Správnou cestu nám poradily dva vsetínští kamioňáci, které jsme tu náhodou potkali. Jak je ten svět malý! Byla už skoro půlnoc, a my jsme byly hodně unaveni. Vzhledem k příznivému počasí jsme zvolily nocleh pod širákem.